Životní příběh, vyprávění (metanarativní diskurs)
Napsal: úte, 29. dub 2014, 22:49
Dobrý den všem,
otázka, na kterou se chci zeptat, je zdánlivě jednoduchá: vnímáte svůj život jako jakýsi příběh či vyprávění? Máte pocit, že v tomto životě o něco „jde“? Že hrajete nějakou úlohu v příběhu, na kterém vám záleží a jehož jste nedílnou součástí?
Vysvětlím, co mám přesně na mysli. Zhruba do svých 19 let jsem přesně tento pocit měl. Můj život byl napínavý příběh, který se psal sám a na němž jsem měl svůj nezcizitelný podíl (tzn. že nikdo nemohl převzít mou úlohu). Bylo kolem mě vše, co k pravému příběhu patří – úhlavní nepřítel (dokonce metafyzický – osobní křesťanský bůh), osobitý hlavní hrdina (to jako já), lineárně cyklické vnímání času (vysvětlím dále), úchvatné prostředí, v němž se to celé odehrávalo, emotivní hudba, která příběh podkreslovala atd. A hlavně víra v hodnotu či autonomní smysl (takový smysl, který jsem dal životu já sám). Tato hodnota, tedy žádoucí stav, k němuž jsem jakoby směřoval, dodávala všemu dění nádech mystična a epiky. (Tím stavem byl nejprve ateisticko-relativistický světonázor + plus uskutečnění autonomní ateistické etiky, v pozdější fázi jsem spíš usiloval o jakousi panteistickou harmonii + rozvinutí astrálních schopností).
S tím souvisí i lineárně-cyklické vnímání času. Sice jsem vnímal cykly ročních období, ale pokaždé jinak. Když si vybavím čtyři podzimy mezi 15. a 19. rokem života, tak každý z nich byl ÚPLNĚ jiný, každý odhaloval úplně novou záhadu, nad kterou jsem mohl žasnout. Každým rokem jsem viděl svět úplně jinýma očima a díky tomu jsem vnímal svůj příběh jako velmi poutavý a hodnotný. Prostě jako když čtete dobře napsaný román a těšíte se na každou další kapitolu, co nového vám přinese.
Nicméně, po ukončení střední školy se toto paradigma naprosto zhroutilo. Sláblo již delší dobu, to jsem vnímal, ale když zmizelo úplně, poprvé jsem viděl nicotu. Od té doby ačkoliv jsem objevil řadu skvělých věcí, zejména bdělost, meditaci či mentální techniky, tak už mi svět přijde jako nahodilé, nepříliš oduševnělé místo, které je ve své podstatě nicotné jako všechno. Když jsem postupně prohlédl, že všechny věci jsou ze samé podstaty prázdné, neuspokojivé a neosobní, dodalo mi to klid, ale zároveň mě to zbavilo nějakého hlubšího zájmu na životě. Od té doby nemám budoucnost, ztratil jsem iluzi nějakého „smyslu života“ (absolutně netrpím představou, že tu mám nějaký „úkol“ nebo „účel“), neprožívám tak hluboké emoce (resp. emoce se objevují, ale už je neprožívám „lidsky“, protože je nepovažuji za substanciální jako dřív). Život mi přijde jako změť nahodilých epizod, které jsou vzájemně zaměnitelné, stejně tak jsem poznal, že já jakožto nějaká „osoba“ vlastně nejsem z nejvyššího hlediska vůbec důležitý a že by právě můj part mohl převzít prakticky kdokoliv.
Na tom všem by nebylo nic problematického – stalo se tak všem osvíceným lidem. Ovšem vím, že je ve mé osobnosti část, která cítí, že můj minulý příběh je nedožitý či nedostatečně prožitý (jedná se především o dvojplamenný příběh). Bohužel tomu tak je – jsem naprosto desynchronizován, neboť jsem pochopil příliš brzy, že jakýkoliv příběh je jen iluzí. Takže na to, abych v současném stavu svůj příběh dožil, jsem toho podle mě už poznal příliš – a na to, abych se od příběhu oprostil, jsem toho zase příliš málo prožil. Konflikt poznání a prožívání je to, co považuji za velmi nezdravou věc.
Zjistil jsem, že jakýkoliv příběh může fungovat jen na základě tří iluzí. Jsou to tyto: iluze dějinnosti neboli času, iluze osobnosti a iluze hodnoty. Příběh se musí odehrávat v lineárním čase – proto dějinnost. Musí v něm být nějací aktéři, kteří si o sobě myslí, že jsou nějaké „osoby“ navzájem se od sebe lišící svou podstatou – proto iluze osobnosti. A hlavně příběh musí být „o něčem“, musí tam „o něco“ jít – proto hodnota. Skutečnost je však taková, že tu nejsou žádné nezávislé osoby jednající v lineárně plynoucím čase za účelem dosažení nějaké hodnoty. Neexistuje ani jedno z toho, takže i kdybych s tímto vědomím, které mám, měl nějaký příběh prožít, bylo by to falešné.
Jaký je váš názor na tyto úvahy? Vnímali jste v mládí svou existenci podobně, nebo jste věděli od samého počátku, že všechno projevené (svět) je jen dočasný nahodilý vřed na ničím nepodmíněném neprojevu (parabrahman)? Jaký je váš názor na vztah mezi poznáváním a prožíváním? Co si myslíte o dvojplamenném příběhu?
otázka, na kterou se chci zeptat, je zdánlivě jednoduchá: vnímáte svůj život jako jakýsi příběh či vyprávění? Máte pocit, že v tomto životě o něco „jde“? Že hrajete nějakou úlohu v příběhu, na kterém vám záleží a jehož jste nedílnou součástí?
Vysvětlím, co mám přesně na mysli. Zhruba do svých 19 let jsem přesně tento pocit měl. Můj život byl napínavý příběh, který se psal sám a na němž jsem měl svůj nezcizitelný podíl (tzn. že nikdo nemohl převzít mou úlohu). Bylo kolem mě vše, co k pravému příběhu patří – úhlavní nepřítel (dokonce metafyzický – osobní křesťanský bůh), osobitý hlavní hrdina (to jako já), lineárně cyklické vnímání času (vysvětlím dále), úchvatné prostředí, v němž se to celé odehrávalo, emotivní hudba, která příběh podkreslovala atd. A hlavně víra v hodnotu či autonomní smysl (takový smysl, který jsem dal životu já sám). Tato hodnota, tedy žádoucí stav, k němuž jsem jakoby směřoval, dodávala všemu dění nádech mystična a epiky. (Tím stavem byl nejprve ateisticko-relativistický světonázor + plus uskutečnění autonomní ateistické etiky, v pozdější fázi jsem spíš usiloval o jakousi panteistickou harmonii + rozvinutí astrálních schopností).
S tím souvisí i lineárně-cyklické vnímání času. Sice jsem vnímal cykly ročních období, ale pokaždé jinak. Když si vybavím čtyři podzimy mezi 15. a 19. rokem života, tak každý z nich byl ÚPLNĚ jiný, každý odhaloval úplně novou záhadu, nad kterou jsem mohl žasnout. Každým rokem jsem viděl svět úplně jinýma očima a díky tomu jsem vnímal svůj příběh jako velmi poutavý a hodnotný. Prostě jako když čtete dobře napsaný román a těšíte se na každou další kapitolu, co nového vám přinese.
Nicméně, po ukončení střední školy se toto paradigma naprosto zhroutilo. Sláblo již delší dobu, to jsem vnímal, ale když zmizelo úplně, poprvé jsem viděl nicotu. Od té doby ačkoliv jsem objevil řadu skvělých věcí, zejména bdělost, meditaci či mentální techniky, tak už mi svět přijde jako nahodilé, nepříliš oduševnělé místo, které je ve své podstatě nicotné jako všechno. Když jsem postupně prohlédl, že všechny věci jsou ze samé podstaty prázdné, neuspokojivé a neosobní, dodalo mi to klid, ale zároveň mě to zbavilo nějakého hlubšího zájmu na životě. Od té doby nemám budoucnost, ztratil jsem iluzi nějakého „smyslu života“ (absolutně netrpím představou, že tu mám nějaký „úkol“ nebo „účel“), neprožívám tak hluboké emoce (resp. emoce se objevují, ale už je neprožívám „lidsky“, protože je nepovažuji za substanciální jako dřív). Život mi přijde jako změť nahodilých epizod, které jsou vzájemně zaměnitelné, stejně tak jsem poznal, že já jakožto nějaká „osoba“ vlastně nejsem z nejvyššího hlediska vůbec důležitý a že by právě můj part mohl převzít prakticky kdokoliv.
Na tom všem by nebylo nic problematického – stalo se tak všem osvíceným lidem. Ovšem vím, že je ve mé osobnosti část, která cítí, že můj minulý příběh je nedožitý či nedostatečně prožitý (jedná se především o dvojplamenný příběh). Bohužel tomu tak je – jsem naprosto desynchronizován, neboť jsem pochopil příliš brzy, že jakýkoliv příběh je jen iluzí. Takže na to, abych v současném stavu svůj příběh dožil, jsem toho podle mě už poznal příliš – a na to, abych se od příběhu oprostil, jsem toho zase příliš málo prožil. Konflikt poznání a prožívání je to, co považuji za velmi nezdravou věc.
Zjistil jsem, že jakýkoliv příběh může fungovat jen na základě tří iluzí. Jsou to tyto: iluze dějinnosti neboli času, iluze osobnosti a iluze hodnoty. Příběh se musí odehrávat v lineárním čase – proto dějinnost. Musí v něm být nějací aktéři, kteří si o sobě myslí, že jsou nějaké „osoby“ navzájem se od sebe lišící svou podstatou – proto iluze osobnosti. A hlavně příběh musí být „o něčem“, musí tam „o něco“ jít – proto hodnota. Skutečnost je však taková, že tu nejsou žádné nezávislé osoby jednající v lineárně plynoucím čase za účelem dosažení nějaké hodnoty. Neexistuje ani jedno z toho, takže i kdybych s tímto vědomím, které mám, měl nějaký příběh prožít, bylo by to falešné.
Jaký je váš názor na tyto úvahy? Vnímali jste v mládí svou existenci podobně, nebo jste věděli od samého počátku, že všechno projevené (svět) je jen dočasný nahodilý vřed na ničím nepodmíněném neprojevu (parabrahman)? Jaký je váš názor na vztah mezi poznáváním a prožíváním? Co si myslíte o dvojplamenném příběhu?