Zen Budhizmus

Uživatelský avatar
wan to
Příspěvky: 87
Registrován: čtv, 29. kvě 2008, 22:55
Bydliště: V strede modrého kamenolomu
Kontaktovat uživatele:

Zen Budhizmus

Příspěvekod wan to » pát, 30. kvě 2008, 20:38

Prečítal som pár kníh o tomto "náboženstve" (teda nie je to náboženstvo, ale smer, alebo filozofia, alebo cesta)
A sympatizujem s ním, nie úplne so všetkým, ale tie úvahy, ktoré v človeku rastú sú fakt super.

taký "úryvok" z knihy (?) "Moudrosti Zenu":


Ve světě proměny, změny, růstu, vývoje, a veškerý smysl se naplňuje v tom, že se něco něčím stává. Nic nezůstává stejné. Všechno plyne. Být znamená stávat se něčím. Jen nestálost je skutečná. Jediné, co je stálé, je proměna. Život není statický, ale plný dynamických sil. Všechno živé se pohybuje, mění a proměňuje. Jen to, co je mrtvé, je pevné, ztuhlé, nevratné, jisté. Život je vždy nejistý. Jistota a smrt jsou jedno. Čím si jsi jistější, tím více se míjíš s životem. Nejjistější si člověk je, když leží v rakvi. Ale jak praví zen, ani smrt není konečná. Zen zdůrazňuje: Jen jedno je jisté: že nic není jisté. A ani to není jisté.

Potřeba jistoty, kterou všichni máme, je potřebou stability: Život se zdá jistější, dějí-li se pouze věci, které jsou předvídatelné. Tak se často raději po dlouhou dobu smiřujeme s nepříjemnými životními okolnostmi, než abychom navodili změnu a dali šanci něčemu neznámému; vše neznámé nám totiž nahání strach. Tato potřeba jistoty je často vázána na specifický strach z možných nemilých překvapení, katastrofa traumat, souvisejících se změnami. Naše utrpení většinou vzniká z našeho odporu ke změně a k růstu. Mnohé krize můžeme chápat jako „transformační přehradu". Něco se chce udát, chce se proměnit, my se však držíme svých jistot a nechceme transformaci připustit. „Zoufalé lpění na našem já, zoufalý odpor k umírání je nejjistější cestou k věčné smrti, zatímco umění zemřít, odloupnout ze sebe slupky, své já věčně vydávat proměně, to vede k nesmrtelnosti." (Hesse)

Až příliš snadno svůj pocit identity s něčím napevno spojujeme - ať už je to „něco" materiální, či duchovní podstaty - a přicházíme tak o velkou část své síly a životnosti. Mé tělo onemocní, zestárne a nakonec zemře. To, co vlastním, se opotřebuje, zanikne. Mé vzpomínky vyblednou. Identifikace s věcmi způsobuje, že jsme zranitelní, protože je můžeme kdykoliv ztratit. A přesto nám identifikace jako domnělá ochrana proti změně připadá atraktivní. Je očividné, že člověk ztratil svou původní důvěru v existenci, „pocit bezpečí v kosmu".|
V Africe a Asii se používá zajímavá metoda na chytání opic. Kokosový ořech se vydlabe tak, aby otvor opici stačil přesně na prostrčení ruky. Pak se do ořechu vloží trochu jídla a ořech se někde upevní. Jakmile teď opice otvorem strčí ruku do ořechu, uchopí jídlo a pokusí se pak vytáhnout pěst z ořechu, je polapena. Na to, aby se opice osvobodila, by stačilo otevřít pěst a pustit jídlo. Ona ho však pustit nemůže, protože, jak říkají Indové, je v zajetí „žádostivého srdce". Toto „žádostivé srdce" však nemají jen opice! Žádostivé srdce zotročuje i nás. Okovy, které nás drží v zajetí, si kováme sami. Velká část našeho strádání pochází z toho, že neumíme otvírat ruce a věci pouštět.

Člověk nikdy nic skutečně nevlastní. Všechno, co vlastníš, je pouze vypůjčené, a ponecháš si to pouze na určitou dobu. Jestliže nejsme schopni odevzdat to, co vlastníme, staneme se sami obětí - obětí svého vlastnictví. Ale člověk chce neustále něco mít: peníze, moc, předměty, silu, vědění. Dokonce i v lásce chce vlastnit objekt své lásky. Tak dochází ke konfliktům. Ego chce mít věci pro sebe, aby se manifestovalo, aby si zajistilo přežití a zvětšovalo se. A jakmile něco vlastní, musí toto vlastnictví bránit. Vpravdě totiž všechno patří k celku. Mít něco pro sebe znamená zahájit boj. Můžeme věci používat, ale nemůžeme je vlastnit. Neuskutečníme to, abychom měli pravý mír, jestliže nedokážeme pouštět to, co držíme. Dávání na rozdíl od braní nás povznáší.

Dokonalé vlastnictví se prokáže až darem. V tom, že dávám, prožívám svou lidskou velikost a tento akt mě naplňuje radostí. Ne ten, kdo mnoho má, je bohatý, nýbrž ten, kdo mnoho dává. „Podle čeho poznáš, že je ovoce zralé? Podle toho, že se oddělí od větve. Vše zraje k dávání sebe samého a naplňuje se v oběti." (Gide) Egoismus je strach z toho, že budu mít něčeho nedostatek. Egoista se domnívá, že všechno musí patřit jemu; ve svém nejhlubším nitru však ví, že je to iluze, a tak je jeho stálou průvodkyní frustrace, kterou mu hořkne život. Egoista není schopen užívat toho, co má, protože ho plně zaměstnává snaha chránit si to a mít toho stále víc. Ale pouštění věcí a účast na kosmickém toku energie je jediným uspokojením, které v životě může být.

Filozofické teorie mají se zeném společného právě tolik, co miska plná slov s miskou plnou rýže. Čtení jídelního lístku ještě nikoho nenasytilo. Kdo chce vědět, jak chutná jablko, musí jablko sníst. Kdo chce vědět, co je to zen, musí zen praktikovat. Můžeme-li vůbec něco na světě označit jako čistou zkušenost, pak je to právě zen. Slova se nehodí na zprostředkování posledních pravd. ,J když jsou naše slova správná, i když jsou naše myšlenky přesné, neodpovídají pravdě." (Sósan) Zenoví mistři si hrají se slovy, „obyčejný" člověk věří na slova, a proto si slova hrají s nim a pojmy určuji jeho prožitek i život. Zenoví mistři mluví co možná nejméně, vrhají svým žákům přímo do tváře konkrétní skutečnost. Tato skutečnost je součástí přirozeného bezeslovného světa. „Zen nemá slov; máte-li satori, máte všechno." (Tai-chuej)

Jsme poddaní pojmového vědomí. Zapomněli jsme, že slova nejsou nic než znamení vynalezená ke každodennímu použití, která však nemají nic společného se skutečností. Musíme se vzdát své víry v absolutnost pojmů. Člověk už není s to něco bezprostředně prožívat. Nedovolujeme prožitku, aby zůstal prostě čistým prožitkem, ani na pouhých pár okamžiků. Každý prožitek se okamžitě redukuje na myšlenku. Vidíš-li růži a pomyslíš si, jak je krásná, už jsi ji srovnal s jinými růžemi, které jsi viděl dříve, a provedl jsi hodnocení. Už nevidíš tuto růži tady a teď, zmeškáváš to, jaká skutečně je. Každé pojmenování znamená totéž co reflexi a definici a rozrušuje celost každého prožitku. Každá myšlenka vytváří v tvém vědomí vlny, které rozčeřují hladinu tvého vědomí; už neodráží růži, nejsi skutečně přítomen, vše je zpitvořeno. Zen nás učí přestat s tím, nechápat už všechno v pojmech a být prostě s prožitkem, „prostě" ho prožívat.
„Musíme svoje vedomie naučiť, aby nevidelo prírodu len ako reálne veci a formy.
Musí ju vidieť ako materiál, ako hmotu, z ktorej treba robiť tvary, ktoré s ňou nemajú
nič spoločné.“
Kazimír Malevič

Uživatelský avatar
acdcpetr
Příspěvky: 97
Registrován: sob, 07. čer 2008, 18:47
Kontaktovat uživatele:

Re: Zen Budhizmus

Příspěvekod acdcpetr » sob, 06. zář 2008, 13:57

Přišlo mi že konec tohoto textu mluví jakousi oklikou o přítomném okamžiku. Je totiž pravda, že jestliže v přítomném okamžiku nechám mluvit svůj vnitřní dialog, nedokážu se tolik odvázat prožitkům, ten mě totiž zanáší do jakési ,,jiné sféry" myšlení. Také jsi na začátku napsal, že se ti líbí, jak ty úvahy pak v člověku rostou. Souhlasím, stalo se mi totiž, že jsem si něco uvědomil a teprve pak jsem se o tom dočetl...takové učení bez učení se :D Jinak mám docela zálibu hledat souvislosti ve věcech, které jsou například stejné, ale kvůli jinému výkladu je lidé rozdělují na dvě samostatné věci. Ten růst myšlenek a uvědomění si pravdy má myslím jakousi spojitost s Mečem Aikido. Pokud bys četl filosofii aikido určitě by sis to co prožíváš spojil s tím mečem. A těch mečů se má vykovat údajně až 10 000 :D tak abychom mákli ne? :D
Stay strong and keep your head up high everyday. Cocoman-stay strong

ArMi
Příspěvky: 207
Registrován: pon, 22. úno 2016, 17:45

Re: Taký "úryvok" z knihy (?) "Moudrosti Zenu"

Příspěvekod ArMi » čtv, 12. kvě 2016, 11:10

Přišlo mi že konec tohoto textu mluví jakousi oklikou o přítomném okamžiku. J
V tomto textu mi připadá, že je několik hlubších pravd.

Kdyby to nevyrábělo z lidí zmatené trosky, tak by tento systém byl skvělý. Bohužel to vypadá, že to vede k apatii a odmítnutí světa. Tak jako i ostatní náboženství mají v sobě trojského koníka a díky němu Vás guru může učit, komu máte odevzdat Vaše hmotné statky, aby se Vám tedy pardon spíše jemu žilo o něco lépe.

Ego je naprosto nevinné a čisté. Představte si ho jako malé zraněné dítě, které si hraje s hadrovou panenkou. A vy mu budete vykládat, že se mu jednou rozpadně? Co jste to za milujícího otce, když se chováte hůře jak otčím?
A to, že nemůžete vnímat nic jiného než přítomnost? V každém okamžiku nemohu stisknout více kláves současně, ale přesto mě to neodradí od napsání textu. Ani vy nemůžete číst více než jedno slovo, ale po přečtení textu se vám vše spojí v jedinou ideu, která je ve stejné přítomnosti v jaké jsem tento text psal.

Sami jste sobě jak otcem tak i dítětěm. Své dítě by jste měli chránit a opatrovat. Jste andělem světla, který jako jediný může vaše vlastní dítě uzdravit a vstoupit s ním do jednoty.

Rozpolcenost bytosti je totiž hlavním problémem ze kterého vychází mnoho utrpení. Jedna část si chce užívat "vysokých" duchovních stavů a přitom ignoruje druhou část, která se topí v temnotě a opuštěnosti tohoto světa. Jenže to se Vám nikdy nepodaří, protože ta druhá část Vás vždy strhne dolů. Jako milující otec musíte tu druhou část pozvednout k sobě.

Nepřipadá Vám jako zoufalý výkřik do tmy: "Otče náš jenž jsi na nebesích posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá ..."? Právě ta vaše druhá část se musí probudit z kómatu.


Zpět na „Náboženství“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 hostů