Jak začít dlouhé vyprávění.. asi nejlepší bude na úplném začátku. Vzhledem k tomu, že jsme jeli z různých končin ČR, tak jsme byli rozděleni na dvě skupiny (jedna z Prahy, druhá z Moravy), které se nakonec setkají v Mělníku a odtud společně vyrazíme všichni dál. Z Prahy spolu se mnou měli razit ještě clario, Nicol a Brandis. V místě srazu jsme se postupně všichni setkali, tedy všichni až na Brandise. Nakonec jsme mu psali SMS a dostali jsme jen jakousi nesourodou odpověď, že vyrazil, ale skončil kdesi na půli cesty, protože mu došli peníze. Moc moudří jsme z toho nebyli, ale říkal jsem si, že se mu když tak ještě ozveme z Mělníka a zkusíme ho nějak dát do kupy, aby za námi zpětně dorazil navečer. Sedli jsme tedy na místní autobus a hurá do Mělníka.. Cestou už padaly témata jako stavba orgonitu, bytí v přítomnosti a podobné, takže o zábavu rozhodně nebylo nouze.
Do Mělníka jsme dorazili zhruba okolo 10. hodiny. Tady jsme chvíli počkali ještě na lavičkách a brzy po nás dorazil i ATA spolu s Princem_Rakeemem. Tím jsme byli pro tento moment kompletní. Zkoušeli jsme ještě dát vědět Brandisovi, ale nakonec to stejně nedopadlo, kvůli zmíněným financím. Celou dobu jsme byli ale zvědaví ještě na jednu věc ..Codyho bandu.
Jen co jsme seděli v Mělníku, tak jsme pokukovali po všech okolo a říkali si, jsou to oni, nejsou to oni.. kdo ví.. Nakonec jsme tam asi 2-4 jeho lidi viděli, tak jsme jen pousmáli a říkali si, jestli je potkáme i v sobotu někde dál. (tento den razili k někomu na zahradu vesele popíjet)V Mělníku jsme ještě dokoupili zásoby a hurá na autobus, bohužel jsme zjistili, že "autobus" byla malá dodávka, která byla plně narvaná od podlahy po střechu a to ještě plně bez nás a našich obřích batohů. Další jel až někdy odpoledne, takže jsme šli na místní vlakové nádraží a rozhodli se zkusit štěstí tam. Vlak nám jel asi za 40 min, takže jsme chvíli poseděli a popovídali a byla úplná pohoda. ATA vytáhnul pro každého z nás malé osobní orgonitové generátory a na to ještě přihodil ručně dělané amulety s runami. K tomu nonšalantně poznamenal: "Rozebete si to"
Protože nikdo z nás není chamtivec od přírody, bylo nám to z počátku takové hloupé hned všechno rozebrat.. ale nakonec jsme neodolali a vzali jsme si alespoň orgonitové generátory.
Vlak brzy přijel a my konečně vyrazili směr Mšeno, kde byl počátek naší cesty do divočiny. Cesta byla vskutku vtipná, hlavně jistý Sunny:-) měl co dělat s neustálým zvedáním a spouštěním svého batohu. (vláček motoráček byl plný a tak jsme seděli v uličce, batohy před sebou, já ho měl hezky v uličce.. a protože byl místní průvodčí tak trochu robustnější postavy, trochu jsem si zatrénoval
)Cestou byla opět legrace a o zábavu rozhodně nebyla nouze.. cestou jsme pozorovali i lehce se kupící mračna, ale na to jsme se vždy jen pousmáli a sáhli do kapes a nahmatali ATovi osobní orgonit. generátory..
Vlak s námi udělal takový hezký půl oblouk, takže to bylo jak když otvíráme nebeskou konzervu a krájíme mraky. Uvnitř (kam jsme šli) bylo nádherné azuro, okolo se kupily mračna. Vtipné bylo, že jakým směrem jsme poté později šli, tam bylo vždy azuro.. inu orgonit je orgonit.
V Mšeně naše cesta vedla napřed po nějaké hlavní silnici, ATA navrhoval jít "zkratkou", po které bychom viděli ještě nějaké zajímavé skalní útvary, ale jakýmsi řízením osudu jsme vyrazili stejně po klasické značené cestě. Naše cesta vedla přes vesničku Romanov a dále nad ní, když tu jsme se prvně zastavili a zamysleli se, jestli pořád jdeme vůbec správně. Podle mapy už nějakou chvíli ani omylem, takže jsme opět nahodili batohy a vydali se na zpáteční cestu do Romanova. ATA s Princem_Rakeemem cestou zmerčili i nějaké švestkové hájemství, takže se jali trochu pomoci místním sadařům s očesáváním letošní úrody..
V Romanově jsme si říkali, že bychom mohli ještě najít jednu neexistující odbočku, kudy bychom se už bez batohů mohli mrknout na cestu, o které hovořil ATA. Nakonec jsme to šmikli přes místní pole, kde se jakási cesta jevila, hodili jsme za ním na zem batohy a sešli trochu dolů, kde jsme narazili jen na kolmý sráz dolů. Takže cesta tudy se nám rozhodně nepáčila, přesto tato menší odbočka měla své opodstatnění, protože jsme našli menší jeskyni, která dokonce ani nebyla na mapě.
Po důkladném prozkoumání jeskyně i všech místních vyrytin a symbolů, jsme se opět vydrápali nahoru k batohům a vyrazili opět směr Romanov a tam po žluté odbočce dále. Sotva jsme ale nasadili batohy spustil se pravý letní liják, takže jsme hezky promokli.. inu před magickou výpravou správná očista musí být.
(jak jsme chodili v kruzích, mraky s námi až už to jednoduše nevydrželi a trochu popustili uzdu své fantazii)
Po důkladné očistě jsme ve vesnici už bedlivě zatočili po žluté odbočce, přesto jsme skončili za vesnicí přesně tam, kde jsme byli na úplném začátku a vraceli se odtamtud zpět. Trocha chaosu před řádnou cestou je vždy zapotřebí, koneckonců dobrodružství musí být. Silnička nás po chvíli zavedla už opět na značené cesty k místnímu rozcestníku. Poblíž něj jsme v místních křovinách zakamuflovali naší batožinu a jen tak nalehko si šli projít nějaké výhledy a skály po žluté. Procházeli jsme vskutku krásnou přírodou, slunce nám vesele svítilo, obloha krásně modrá (zapomeňte na DOR), takže pohoda se vším všudy. Poté co jsme prolezli místní skály a přilehlé výhledy jsme se vydali po cestičce dál. Jaképak bylo naše překvapení, když jsme opět zjistili, že ona krásná "žlutá", se opět kamsi poděla a naše cesta nás zavedla hezky do údolíčka pod strmé kopce.. pokývali jsme hlavami a řekli si.. "ale co už.. tady je taky hezky". Zavedlo nás to totiž do ještě krásnějších lesů než nahoře, slunce vytvářelo nádherné světlo přes jejich větve a člověk si opravdu připadal jak v říši pohádek.. Udělal jsem pár snímků, protože takovéto kráse nikdy můj hledáček objektivu nedokáže odolat. Zbytkem výpravy jsem byl okamžitě označen za Korejce, ale to víte.. krása je krása a to se aspoň trochu musí zdokumentovat.
Nakonec jsme se napojili na nějakou místní neoznačenou cestu (řekl bych, že jsme tak 50% výpravy šli po značených a 50% po neznačených trasách
), která nás nakonec posléze dovedla opět nahoru do kopců ke značeným trasám i našim batohům. ATA se rozhodl, že je ten správný čas začít testovat své kyvadlo, takže se prodíral trním a houštinami.. zatímco my ostatní jsme vše vesele obešli a batohy si řádně vyzvedli. ATA k nám nakonec brzy dorazil taky a byl čas vydat se opět dál.Někteří členové výpravy neuvyklí drsným mravům, ihned vytáhli svačinu a první posilnění, takže jsme se k nim nakonec s ATou přidali a po chvíli vyrazili k našemu známému rozcestníku a odtud se vydali směrem k Švédskému valu a skalám "Obří hlava a žába". Tady jsme si dali větší pauzu a pořádnou svačinu, den nám příjemně utíkal stejně jako naše kroky za námi.. jedním slovem byla pohoda se vším všudy.
Po větší pauze jsme se vydali cestou ke skále nesoucí prostý název "Faraon", kde jsme dole opět nechali batohy a šli si místní skály pořádně prolézt, podívat se na výhledy a tak vůbec celkově vše správně putovnicky "očíhnout". Nutno říci, že v místních skalách jsme si užili nejeden vtipný moment od ATovi meditace (ATA hned na první vyvýšenině zaujal pózu hodnou Buddhy a jal se čerpat energii) až po lezení na další skály.. (drápali jsme se na horu za pomocí stromů okolo, nakonec jsme zjistili, že pár metrů od nás jsou vysekané pohodlné schody..)
Celkově bylo vše fajn a dobrá nálada nám po celý čas putování rozhodně nechyběla.
Clario ještě zalezl v místním komplexu skal do nějaké průrvy, takže jsme ho jako správní souputníci museli hned všichni následovat, nutno dodat že průrva už moc průrvou poté nebyla. 
Po prozkoumání všeho zajímavého v okolí jsme seběhli z kopců zpět k našim batohům a hurá dál po značených trasách k ATově oblíbenému místu - rokle Apatice. Protože bylo po dešti, písková cesta pod našimi nohami byla vcelku pevná, a tak jsme se jinak hrozícímu pískovišti v botách řádně vyhnuli. ATA měl neustále venku vytažené kyvadlo, tak jsem se nemohl nechat zahanbit a vytáhl jsem i já to své a začal se s ním postupně usmiřovat (kdysi jsme se trochu nepohodli a ztratili vzájemnou důvěru).
Cestou k Apatice jsme narazili už na jedno místo, které se chtělo tvářit jako ona, ale nakonec testu dvou kyvadel nemohlo odolat, a směr správné Apatiky byl ihned venku. Zbytek výpravy během našeho zkoumaní s kyvadly zatím vyrazil po místních svazích omrknout houby a jiné zajímavé přírodní pochutiny. Našli několik vskutku krásných exemplářů, ale po zkoušce chuti, jsme nakonec zjistili, že se jedná pouze o hořčáky, tak jsme jen pokrčili rameny a vydali se cestou dál směr nyní již jasně lokalizovaná Apatika. Po pár zatáčkách rozbahněné cesty jsme dorazili k jejímu ústí, batohy ihned letěly na zem a všichni se pustili do nitra soutěsky před námi.
Nutno zmínit, že clario, milovník skalních otvorů, ihned zapadnul do místních úzkých průlezů a více o něm nebylo slyšet. ATA ho opět okamžitě hrdinně následoval, a protože jsem neměl zrovny nic lepšího na práci, hnal jsem se za nimi taky.
Zatímco claria nebylo už ani vidět, ATA měl lehce problém se vůbec vydrápat za ním.. Průlezy byly vskutku úzké, plné vlhkého písku, lezlo se do nich víceméně stylem "břicho-zadkově". Z dáli se k nám nesl hlas claria, že "dál už to vážně nejde", takže ATA ukončil své lezení za ním (a já to své za ATou) a všichni jsme se opět vysoukali ven. Co jsme byli s ATou venku, brzy se ukázala i hlava claria a šli jsme za ostatními prozkoumávat Apatiku dál.
Tam jsme narazili na mnohé skalní útvary, opět porostlé hustě mechem a lišejníky, ale co bylo hezké z jejich stran na nás mrkaly malé křemeny a křišťály.. Zatímco ostatní slézali opět okolní svahy, přidal jsem se k hornické činnosti Prince_Rakeema a společně jsme začali kutat a dolovat co to šlo. Kamínky držely ale pořádně pěkně a když už se nějaký uvolnil z pevné skály, spadl ihned mez bordel z listí pod ním. Není třeba říkat, že tam ho najít bylo téměř nemožné. Ač naše činnost hornická nebyla zrovny dvakrát rentabilní a byla spíše sebezničující (ostrá skála, holé prsty.. ), přesto jsme v ní s úsměvem čile pokračovali, co to šlo.. Apatika je Apatika..
Po nějaké chvíli jsme se vraceli za ostatními, ti již mezitím našli nejsilnější energetické místo celé rokle, kde probíhala místní ley lines. Bylo hezky schované za skálou a tak jsme se tam všichni postupně nasoukali a jednoduše.. byli.
Energie tam byla opravdu silná a doslova sálala ze země pod námi i skal okolo nás. S Princem_Rakeemem jsme si neopomněli povšimnout, že kamínky trčící ze skal jsou zde zdaleka největší a co víc, nalézají se tu a tam mezi nimi čisté křišťály. Takže jsme tak průběžně meditovali a nasávali energii všude okolo nás.. a zároveň s pokorou v srdcích prosili skály okolo nás o trochu magického křišťálu. ATA zaujal svůj posed a brzy začal vidět všude okolo nádherně fialovou auru. Když jsme se na to zaměřili, tak jsme ji viděli také a pokud náhodou někteří úplně neviděli, tak rozhodně cítili všude okolo. Bylo to tak nabité místo, že se žádnému z nás nechtělo ani hnout někam dál. Dokonce jsme už začali zvažovat i přespání, ale to by bylo reálné maximálně "na stojáka", takže i když se smutkem v srdcích, přesto jsme se vydali na cestu dál a toto skutečně velmi silné místo opustili.
ATA mezitím vyhrabal z písku u cesty ještě nějaké kamínky křišťálu, u kterých jsme museli chtě nechtě konstatovat, že jsou mnohem větší než se nám s Princem_Rakeemem podařilo dostat z okolních skal. Chvíli jsme tedy ještě "pískovali" a poté se již skutečně vydali na cestu dál.
Ta nás vedla opět nádhernou přírodou až k místnímu parkovišti, kde jsme opět shodili batohy do křovin a ještě nalehko vyběhli omrknout blízké "Pokličky". Energie a vůbec nálada všech byla stále fajnová a plně s úsměvem na tváři, takže ač zrovny do krpálu nebo z něj, sranda a zábava rozhodně nechyběla.
Když jsme dorazili na skalní plošinu s výhledem na Pokličky, ATovi padl do oka ihned kolmý sráz dolů, takže si lehl na břicho s hlavou do propasti. Ruce ještě hezky natažené, aby pocit padání ..jeho tzv. "létání".. byl 100%. Nakonec jsme také neodolali a pár z nás včetně mě, šlo "létat" taky. Pocit to byl vskutku úchvatný, není nad to dívat se do propasti a v zorném úhlu nemít žádný záchytný bod.
Po kurzech létání jsme se vrátili zpět k batohům a hurá po červené k další ATově zaručené "zkratce". Cesta nás vedla chvíli po silnici až jsme dorazili k místnímu táboru, kde již to vypadalo s odbočkou celkem nadějně. U tábora bylo ještě jezírko přes které byla položená kláda. Tento výjev okamžitě očaroval srdce Princi_Rakeemovi i mně a jednoduše nám to nedalo "spát". Takže nic naplat, batohy museli pryč ze zad a hurá na kládu.. Tu jsme zdárně přešli tam i zpátky, jenže poté se objevil další červík.. co to zkusit i z batohy na zádech.. Tak jsme vzali batohy a zkusili to i s nimi. Měli jsme štěstí, takže ani jeden z nás se nevykoupal, jen jsme si pogratulovali k vzájemnému bláznovství.
Dohnali jsme ostatní s ATou v čele, kterým s kusem "mapy" v ruce hrdinně ukazoval na místní svah, že to je zaručená "zkratka" ( > prodlužka) a že se nahoře určitě napojíme na další neznačené cesty. To jen pro pořádek, nyní jsme nešli po neznačených cestách, nyní jsme se prodírali strmým svahem a doufali, že nahoře vůbec nějaká neznačená bude.
Celí uřícení a celkově vyčerpaní jsme se vydrápali nahoru na jeden takový plácek, ale všichni jsme potřebovali pauzu a chvíli vydechnout. ATA mezitím zahučel kdesi v houštinách nad námi. Po menší přestávce, kdy jsme se hodili opět do pohody, jsem šel Atu hledat přibližně směrem, ve kterém vyrazil hledat cestu. Prodíral jsem se přes borůvčí po svahu dál a dál až jsem narazil na vcelku obstojnou cestu, kudy jsme se mohli vydat, bohužel po Atovi ani památky. Vracel jsem se tedy zpět k ostatním a akorát se mnou k nim z jiného směru přicházel i ATA. Rozhodli jsme se vyrazil po cestě, kterou jsem nahoře našel, jen ATA chtěl jít spodem, protože měl na vedlejším úbočí kopce batoh.. Vracet se mu nechtělo, tak plán zněl, že vylezeme nahoru a budeme dělat zvukový bordel, aby nás našel a vydrápal se o kus dál za námi. Rozloučili jsme se a vyrazili směr borůvkové moře a strmější svah, kde jsme se v klidu napojili na místní stezku a vylezli na místní skály. Batohy letěly opět k zemi a my se pustili do pískání a volání.
Jediné, co nám však bylo odpovědí, bylo hrobové ticho. Více jsme se tedy rozptýlili po okolních skalách a spustili volání a hlavně hvízdání nanovo. Takto jsme pokračovali přibližně 15-20 min, kdy jsme se ještě průběžně rozptylovali po okolí.. Někdo to hodnotil slovy, že jsme jak číhající partyzáni
Nakonec ale nebylo jiné zbytí než se vydat na cestu dál, tentokráte nikoliv v pěti, ale ve čtyřech. Jak jsem znal ATu, tak jsem věděl, že vracet se nebude, takže jsem vytáhl své kyvadlo a vyrazili jsme kupředu. S kyvadlem jsme se teprve ale usmiřovali, takže to nebylo tak snadné, ale přesto jsme drželi víceméně správný směr a putovali dále houštinami kupředu. Opět hvízdot cestou, ale odpovědí stále ticho. Po vrcholcích jsme došli až k místní vesničce Kokořínský důl, kde jsme seskákali ze skal dolů, přes divoké akáty a ostružiny oseté trním až po kopřivy jsme se prodrali dolů. Zde jsme udělali bojový plán, co dál. Do vesnice Kokořín nalézající se na protějších kopcích měla brzy dorazit posila naší výpravy, Anii, takže bylo nutné ji vyzvednout a ATu ponechat svému osudu a doufat, že se objeví v Nedamech, kde jsme měli tuto noc přespat.
Vyrazili jsme po modré směr hrad, cesta to byla vskutku příjemná, takže z nás lilo plným proudem.
Tam jsme ale po nahlédnutí do mapy zjistili, že naše stoupání bylo zbytečné, protože jsme minuli odbočku vedoucí k vesnici na kopci. Sešli jsme tedy opět zpět dolů a tam nechali vedle hlavní silnice na hromadě batohy (maskování bylo posíleno jednou listnatou haluzí) a vydali se po cestě směr vesnice. Po pár zákrutech jsme se skutečně setkali s Anii, která nám šla už naproti, a doplnili tak aspoň na chvíli své počty na původních pět. Vrátili jsme se zpět k batohům a protože se už počínalo smrákat, nabrali jsme kurz Nedamy. Před nimi jsme si ještě trochu vystoupali do kopce, tam jsme ale nalezli pozitivní značku na zemi. Na cestě bylo odhrabané veliké "A" a šipka směr Nedamy.
Srdéčka nám zaplesala a o to rychleji jsme se dali do kroku až jsme dorazili ke skalnímu komplexu, kde nás už čekal rozesmátý ATA. Vytáhli jsme veškerou bagáž nahoru k místními ohništi a začali připravovat věci na blížící se večer. (dříví na oheň atd)
ATA nám později na mapě ukazoval, že spodem obešel celý pás skal, na jejichž vrcholech jsme šli a poté se vydal z druhé strany zezadu za námi. Museli jsme se ale nějak těsně minout, takže tam nakonec ještě bloudil bez toho, abychom na sebe vzájemně narazili. (btw moje kyvadlo nakonec ukazovalo přece jen správným směrem
).Oheň vesele plápolal spolu s čínskou polívkou umístěnou na něm a pohoda a šťastný pocit po celém utrmáceném dni se opět vlil do našich srdcí. ATA vybalil opět ochranné amulety a tentokrát už nikdo neodolal.
Hvězdy svítili na nebeské klenbě nad námi a my si vesele povídali a užívali, že jsme opět všichni kompletní. Nejednou jsme si vzpomněli i na Codyho a jeho skupinu, kdo ví.. možny je ještě cestou potkáme.
Oheň praskal a my se příjemně bavili (až místy za břicho popadali) dlouho do noci.
Nakonec ale i nás přemohla únava a každý z nás se zavrtal do spacáku a odebral do astrálních plání.--- Pokračování příště ---
